Smashing Pumpkins jsou obaleni kontroverzemi ze všech stran. Je známo, že během existence kapely měly  vztahy mezi členy k idylické harmonii zpravidla hodně daleko, ať už problémy pramenily z problémů v osobním životě, tvůrčího pnutí, drogových závislostí nebo komplikované povahy frontmana Billyho Corgana. To nic nemění na tom, že než se skupině podařilo v roce 2000 už doopravdy rozpadnout, zajistila si status kultovní formace. Obnovení činnosti Smashing Pumpkins bylo a je počinem (jak jinak) kontroverzním. Billy Corgan se sice pokusil oslovit všechny bývalé kolegy, ale kytarista James Iha a baskytaristka D'arcy Wretzkyová se odmítli na reunionu podílet, z původních členů tak Corganovi zůstal pouze bubeník Jimmy Chamberlin, na počet pěti lidí pak skupinu doplnili kytarista Jeff Schroeder, basačka Ginger Reyesová a také pianistka Lisa Harritonová. Poměrně logicky zní tedy otázka, čím je současná sestava více Smashing Pumpkins než třeba předchozí Corganův projekt Zwan, kde Chamberlin bubnoval rovněž.

30. ledna 2008 si mohli i čeští posluchači udělat na tuto otázku vlastní názor, vůbec první koncert skupiny v novém roce 2008 se totiž uskutečnil v bývalé T-Mobile areně na pražském výstavišti. Večer měli v roli předkapely zahájit pražští Tata Bojs. Byl jsem na ně upřímně zvědav, protože ačkoliv jsou v domácích podmínkách docela renomovanou kapelou, tak jsem od nich doposud neslyšel vůbec nic. Na pódium se kluci z Hanspaulky vyšvihli asi čtvrt hodiny před udávaným časem začátku koncertu a spustili svůj asi půlhodinový set. Tribuny i plocha na stání byly touto dobou ještě docela prořídlé a i atmosféra odpovídala tomu, že tohle je pouze program pro zahřátí. Vystoupení Tata Bojs to určitě hodně ubralo na zábavnosti, jejich muzika založená na veselých (a mnohdy i relativně nápaditých) poprockových popěvcích zkrátka potřebuje odezvu od publika, jinak vyznívá trochu tragikomicky. Hoši se nicméně snažili, v promluvách mezi skladbami deklarovali svoje pochopení, že kvůli nim tu dnes lidé nejsou, během písní pak čile poskakovali. Zejména basák Mardoša předvedl mnoho roznožek podobných těm, jimiž v dobách slávy oslavoval svá vítězství Petr Korda, ovšem publikum se omezilo na vřelý potlesk po každé skladbě. Teprve při poslední písničce vzali lidé Tata Bojs na milost a roztleskali se do rytmu.

Během asi půlhodinové pauzy před příchodem hvězd večera se počet volných sedadel v hledišti snížil na minimum a i plocha se znatelně zahustila. Narváno sice nebylo, ale návštěvu lze určitě označit za velmi solidní. Pár minut před devátou hodinou se dav dočkal, bez nějaké zvláštní nástupní choreografie a za vybrnkávaného úvodu první skladby vkráčeli na pódium Smashing Pumpkins. Chvíli mi trvalo, než jsem uvěřil, že mě sluch nešálí: otevírákem setlistu nebyl žádný z velkých hitů, ale zato můj nejoblíbenější kousek z celé tvorby kapely - "Porcelina Of the Vast Oceans". Překvapených nás bylo v hale určitě hodně, ale jednalo se nepochybně o překvapení vesměs pozitivní.

Kromě tohoto skvělého úvodu se v průběhu koncertu kapela samozřejmě ještě několikrát vrátila k písním z dvojalba "Mellon Collie And the Infinite Sadness", tedy patrně toho nejlepšího, co kdy vytvořila. Právě hit "Tonight, Tonight" z jmenovavé desky definitivně zboural hranice zdrženlivosti publika, kotel pod pódiem se rozeskákal a zdálo se, že davové extázi nestojí nic v cestě. Tak úplně pravda to ale nebyla, a to z několika důvodů. Jeden z nich jsem si uvědomil při pročítání internetových diskusí o koncertu: fanouškům skupiny, kteří v devadesátých letech hltali její tvorbu, už je dnes přeci jen o deset let víc, a ne všichni už to na koncertě rozbalí tak jako dřív. Své nadšení si tak šetřili na tyto hity, zatímco nové písně z alba "Zeitgeist" je nechávaly spíše chladnými. Ovšem i když k těmto letitým fandům nepatřím, tak nové skladby nechávají chladným i mě. Hudba přitvrdila, zjednotvárněla a tradičně špatná akustika pražské haly ji navíc semlela do uši drásajícího zvukového chuchvalce. V těchto pasážích koncert opravdu působil spíše nešťastně, publikum mlčky vstřebávalo ten rachot a očekávalo, kdy dojde zase na některou ze starších skladeb.

"Dýně" naštěstí sestavily koncert poměrně vyváženě. Tolik potřebným hlukovým odlehčením se stala místa, kde Billy Corgan nechal zbytek kapely na chvíli odpočinout a s akustickou kytarou zahrál třeba hity "1979" nebo "Perfect". Při druhé jmenované písni navíc pobavil publikum, když zapomněl text a nechal si jej napovědět od bubeníka. Druhým zjemňujícím elementem se stala klavíristka Lisa Harritonová. Během klasických vypalovaček často seděla s rukama v klíně, ovšem na druhou stranu právě ona měla (pochopitelně s výjimkou Corgana) největší prostor pro sólové výstupy. Její klavír uvozoval některé skladby, jindy vytvářel spoje mezi písněmi, všeho se zhostila s citem a bravurou. Tohle obohacení výrazu skupiny pro mě bylo vůbec nejpozitivnějším překvapení celého večera.

Ti, kdo si (jako já) mysleli, že druhý akustický set předznamenává blížící se konec show, se hrubě mýlili. Smashing Pumpkins natáhli koncert nakonec na velmi úctyhodných dvě a půl hodiny. Dlužno říct, že možná zbytečně. Série skladeb v této fázi totiž opět překročila hranici, kdy se zvuk stával už chaotickým. Dobře naladěný Billy Corgan se zde trochu více předváděl, ale popravdě řečeno mám raději, když kytarista na svůj nástroj hraje, než když pouze ukazuje, jakými efekty je vybaven. Soudě podle množství lidí, kteří v těchto momentech začali halu opouštět, jsem určitě nebyl jediný, komu příliš hlasitý rachot poněkud zkalil zážitek z koncertu. I atmosféra v těchto momentech opět upadla.

Závěrečné ovace se však pochopitelně konaly, a po až podivně dlouhém čekání se kapela přeci jen vrátila na pódium s přídavkem. Zejména ten závěrečný - "Cherub Rock" - pak diváky opět rozjařil. Kontroverze provázejí tedy i výsledné hodnocení tohoto koncertu. Smashing Pumpkins určitě potěšili milovníky své klasické tvorby, neboť jen málo z velkých hitů zůstalo opomenuto. Billy Corgan navzdory své pověsti působil sympaticky a jeho dobrá nálada koncertu rozhodně prospěla. Osobně oceňuji snahu o vyváženost koncertu z hlediska tvrdosti, ale... ten zvuk, ten zvuk... Bez skladeb z "Zeitgeistu" bych se s klidným svědomím obešel za každých okolností, ale tady se nedaly poslouchat i mnohé z těch skladeb starších. Je to škoda, protože na to, že jsou současní Smashing Pumpkins napůl už jen revivalem, vzali tvorbu tohoto koncetního programu za dobrý konec.

Setlist: Porcelina Of the Vast Oceans; Behold! the Night Mare; Bring the Light; Tonight, Tonight; Mayonaise; Try, Try, Try; Superchrist; (Come on) Let's go!; Stellar; Perfect; Lily; Rose March; Today; Tarantula; Stand Inside Your Love; Ava Adore; Drown; Bullet With Butterfly Wings; 1979; That's the Way (My Love Is); My Blue Heaven; Everlasting Gaze; Cash Car Star; Stop! Hey; What's That Sound; Daydream; Wound; United States; I Don't Mind; Cherub Rock.