Tak oni The Cure přijedou do Prahy? Aha, tak oni asi ještě hrají... A mají nějaké nové album? Přiznám se bez mučení, že The Cure sice považuji za kapelu zásadního významu, ale informace o její současné existenci a aktivitách jsem už pár let nevyhledával, takže zpráva o chystaném pražském koncertu ve mně vzbudila právě takovéto úvahy. Jedna úvaha však byla zbytečná: má cenu tam jít? Od okamžiku, kdy jsem asi před osmi lety slyšel poprvé album "Disintegration", zaujímali The Cure pevné místo na seznamu kapel, které bych naživo viděl opravdu moc rád.

Že byla show umístěna do holešovické haly pražské Sparty asi potěšilo málokoho, dodnes jsem nepřišel na to, k jakému druhu akcí byl tento architektonický skvost vlastně projektován. Na hokej tu není z poloviny míst pořádně vidět a koncertní vystoupení tu zhusta končí zvukovým fiaskem. No, ale zázraky se občas dějí, tak nač si kazit náladu předem, že? Tak například jedinci oblečení v černém, pomalovaní temným make-upem a s rozčepýřenou kšticí na hlavě, ti si asi takovéto těžkosti nepřipouštěli. Ano, The Cure mají stále ještě fanoušky ochotné vyšňořit se do bláznivé vizáže frontmana Roberta Smithe, je však ale pochopitelné (a nemíním to jako negativní poznámku na adresu The Cure), že éru, kdy vyvolávala největší šílenství, má tato skupina již za sebou. A tak dav, který se shromáždil před vchodem do areny, poklidně vyčkal otevření vstupních bran a pouze pár výše zmíněných skalních fans mohlo dát svým zjevem nápovědu náhodným kolemjdoucím, kdože to tu dnes večer koncertuje.

Program před pozvolna se zaplňující halou otevřela kapela 65daysofstatic. Tuto britskou partu jsem znal pouze podle jména a měl je zařazeny do kolonky "postrock". Z nějakého důvodu jsem očekával melancholické skladby s ambientními plochami, ale hoši místo toho předvedli dost energický instrumentální set. Je to ten druh hudby, na jakou musí mít člověk náladu, ale mně se to ten večer opravdu moc líbilo, žádné orgie rychlých prstů, spíše práce s dynamikou jednotlivých skladeb, nadto komplexní rytmika, která v pravý moment umí udělat skladbu zajímavější... vydržel bych tyhle hochy určitě poslouchat déle než tuhle půlhodinu, ovšem podle nespokojených hlasů některých diváků okolo mě soudím, že ne všichni sdíleli mé nadšení. Celkově se každopádně 65daysofstatic dostalo na předkapelu docela vřelé odezvy od publika.

Hlavních hvězd se natěšená hala dočkala okolo osmé hodiny. Krásné nasvícení stylově doplnilo pompézně se nesoucí "Plainsong", otevírák alba "Disintegration". Ústřední klávesový motiv zde byl svěřen kytaře, ale skladbě to nijak neubralo na působivosti. Jen zpěv Roberta Smithe jsem v téhle skladbě skoro neslyšel, byl trochu méně hlasitý, než by se patřilo, navíc jeho nástup doprovodil nadšený ryk diváků. I druhá skladba "Prayers for Rain" pochází z desky "Disintegration". K tomuhle slavnému počinu se pak kapela během večera vrátila ještě vícekrát a vždy za velkého jásotu haly. Ten ovšem provázel většinu koncertu a ukázal jasně, že byť fanatičtí obdivovatelé The Cure už vymírají, stále je spousta příznivců, kteří tvorbu skupiny mají v malíku a nejdou na koncert jen přilákáni slavným jménem.

Robert Smith s neodmyslitelným nalíčením a účesem (či spíše rozcuchem) působil ze začátku až jako nelidské monstrum, nahrbený nad kytarou pohyboval se po pódiu pomalu a trochu jako člověk-stroj, ale s postupem koncertu tato přízračná aura okolo něj oslábla a on se stal jednoduše ústředním prvkem našláplé rockové show, která se toho večera odehrávala. Párkrát za večer i promluvil k publiku, ale co říkal, to se mě neptejte, v té vřavě ke mně jeho slova nedolétla. Zato jeho hudba ano, počáteční drobné mušky se totiž zvukaři podařilo vychytat a my jsme se dočkali parádního zvuku - klobouk dolů. A ten podařený zvuk se opravdu hodil, protože skladby jako "From the Edge of the Deep Green Sea" nebo "Just Like Heaven" se valily arénou s nezměrnou rockovou energií a pouze občas koncert zvolnil tempo, jako třeba v baladě "To Wish Impossible Things" z alba "Wish". Skladby vyznívaly často tvrději než ve svých albových verzích, tatam byl osmdesátými léty ovlivněný sound.

Vrcholem pro mne osobně byl závěr dvouhodinového setu, kdy se kapela vytasila s poněkud nervydrásající peckou "One Hundred Years" z výtečného temného alba "Pornography" a následně uzavřela "regulérní" část programu titulní skladbou alba "Disintegration". Poté se odebrali hudebníci do zákulisí. Že koncert ještě neskončil, bylo pochopitelně jasné každému, ale že nás od toho opravdového konce dělí ještě HODINA, tak tomu bych opravdu nevěřil. The Cure předvedli nejdelší přidávání, jaké jsem kdy na koncertě zažil. Celkem třikrát se nechali vyvolat zpět na pódium a každý návrat znamenal delší přídavek než ten předchozí. Ten třetí a poslední byl návratem do počátků tvorby skupiny prostřednictvím písní jako "Boys Don't Cry" nebo "Killing an Arab".

Skoro už se zdálo, že skupina hodlá natáhnout koncert přes půlnoc, aby mohla v prvních minutách pátečního dne zahrát svůj největší hit "Friday I'm in Love", ale nakonec ani k jednomu z toho nedošlo. Koncert skončil chvíli po jedenácté, a ani zmiňovaný hit jsme (určitě k lítosti mnoha diváků) neslyšeli. Ale nějaká velká škoda to nebyla. The Cure dali jasně na srozuměnou, že jsou na tom ještě moc dobře na to, aby se na ně chodilo jen kvůli jednomu hitu. Předvedli skvělou rockovou podívanou, a tu energii, tu bych tedy v jejich věku chtěl mít.

Setlist: Plainsong, Prayers For Rain, A Strange Day, alt.end, The Baby Screams, The End of the World, Lovesong, To Wish Impossible Things, Pictures of You, Lullaby, Maybe Someday, From the Edge of the Deep Green Sea, Kyoto Song, Please Project, Push, Inbetween Days, Just Like Heaven, Primary, A Boy I Never Knew, Us or Them, Never Enough, Wrong Number, One Hundred Years, Disintegration, If Only Tonight We Could Sleep, The Kiss At Night, M, Play For Today, A Forest, Boys Don't Cry, Jumping Someone Else's Train, Grinding Halt, 10:15 Saturday Night, Killing An Arab.