O tom, že mají děti vztah ke hrám a hračkám, jistě nikdo nepochybuje. To je všeobecně známý stav. A skutečnost, že mají děti hry a hračky rády, si můžeme jasně demonstrovat třeba tím, že zavedeme své dítko do blízkosti hračkářství a tam ho přestaneme držet zkrátka. Rázem se nám takové dítě rozběhne vstříc těm nabídkám a kdyby to šlo, nemělo by klid, dokud by si se vším nepohrálo nebo nás nezruinovalo, pokud by chtělo koupit to, po čem tu zatouží. Vztah dětí k hračkám je tedy známý. A ví se, že jestli se hračkami někomu zavděčíme, pak právě dětem.

I když, což možná nevíte, vlastně nejen dětem, ale třeba i výrobcům lecčeho, obchodníkům a dalším firmám, úřadům a podobně. Čímž ale nemám na mysli, že by si dejme tomu nějaký majitel prodejny, továrník nebo ředitel banky hrál s hračkami pro malé děti. Takové lidi zajímají hračky a hry z jiných důvodů. Pro ně jsou atraktivní tím, že se dají využít i k propagaci jejich podniků nebo úřadů. A když jsou takové hračky a hry navíc i vzdělávací, je to jedině dobře. Takové reklamní vzdělávací hry a hračky se totiž dají samozřejmě i kdečím potisknout. A mohou tudíž nést i loga firem, i nějaká jiná reklamní sdělení.

A kdykoliv se pak takové zdroje dětské zábavy dostanou někomu do rukou, baví i propagují. A propagace je něco, co leckdo potřebuje, co přichází kdekomu k duhu. Protože firmy, o kterých se neví, obvykle neslaví podnikatelské úspěchy, nemají zákazníky a ani dostatečné příjmy. Zatímco když Pepíček vidí na nějaké hře určité firemní logo, třeba dovleče tatínka na místo, které je tu propagováno. Pochopitelně jistě ne nezištně. A komu potenciální zákazníci propagovaných firem určitě neřeknou ne? Přece svým dětem. A tak se hry a hračky staly už i součástí propagace. A pomáhají, když se má veřejnost o něčem nebo někom dozvědět. Je to prostě reklama hrou.

O tom, že mají děti vztah ke hrám a hračkám, jistě nikdo nepochybuje. To je všeobecně známý stav. A skutečnost, že mají děti hry a hračky rády, si můžeme jasně demonstrovat třeba tím, že zavedeme své dítko do blízkosti hračkářství a tam ho přestaneme držet zkrátka. Rázem se nám takové dítě rozběhne vstříc těm nabídkám a kdyby to šlo, nemělo by klid, dokud by si se vším nepohrálo nebo nás nezruinovalo, pokud by chtělo koupit to, po čem tu zatouží. Vztah dětí k hračkám je tedy známý. A ví se, že jestli se hračkami někomu zavděčíme, pak právě dětem.

I když, což možná nevíte, vlastně nejen dětem, ale třeba i výrobcům lecčeho, obchodníkům a dalším firmám, úřadům a podobně. Čímž ale nemám na mysli, že by si dejme tomu nějaký majitel prodejny, továrník nebo ředitel banky hrál s hračkami pro malé děti. Takové lidi zajímají hračky a hry z jiných důvodů. Pro ně jsou atraktivní tím, že se dají využít i k propagaci jejich podniků nebo úřadů. A když jsou takové hračky a hry navíc i vzdělávací, je to jedině dobře. Takové reklamní vzdělávací hry a hračky se totiž dají samozřejmě i kdečím potisknout. A mohou tudíž nést i loga firem, i nějaká jiná reklamní sdělení.

A kdykoliv se pak takové zdroje dětské zábavy dostanou někomu do rukou, baví i propagují. A propagace je něco, co leckdo potřebuje, co přichází kdekomu k duhu. Protože firmy, o kterých se neví, obvykle neslaví podnikatelské úspěchy, nemají zákazníky a ani dostatečné příjmy. Zatímco když Pepíček vidí na nějaké hře určité firemní logo, třeba dovleče tatínka na místo, které je tu propagováno. Pochopitelně jistě ne nezištně. A komu potenciální zákazníci propagovaných firem určitě neřeknou ne? Přece svým dětem. A tak se hry a hračky staly už i součástí propagace. A pomáhají, když se má veřejnost o něčem nebo někom dozvědět. Je to prostě reklama hrou.